Seminář tvůrčího psaní aneb nepiš o Lásce

17. prosince 2016 v 18:40 | Lucy |  Píšu
Související obrázek

Již poněkolikáté jsem přejela pohledem celé kluziště, jenže tentokrát bylo něco jinak. Byl to kluk. Jezdil pozadu a za ruce držel malou holčičku, které se nejistě klepala kolena. Ale i tak se celou dobu hlasitě smála. Když zakopla a spadla, chvíli vypadala, že se rozbrečí. Její bratr si ji zvedl do náručí a začal ji utěšovat.
Pohled na tuhle šťastnou dvojici mě vrací o několik let zpátky, kdy jsem i já byla malá, bezstarostná dívenka. Kdy jsem i já měla svého staršího bratra. Zavřela jsem oči abych zabránila slzám vyplout na povrch. Nemůžu se tu přece jen tak rozbrečet, co by si o mě ostatní pomysleli? Určitě nic dobrého.
Ale už jsem nedokázala zabránit myšlenkám vrátit se do minulosti. Přesně o rok zpátky, do toho osudného dne.
Dvacátého čtvrtého prosince. Štědrý den. Snad všichni ho milují a celý rok netrpělivě čekají na dárky a na čas, který budou moci strávit se svojí rodinou. Ale já ne. Já tento den ze srdce nenávidím. A ptáte se proč? Připravil mě o mého jediného příbuzného, o osobu mě nejmilejší. O mého bratra, o rytíře, hrdinu, který se o mě staral v každé situaci, vychovával mě, dal mi všechno na světě.
"Já tam dám špičku!" křičím hned, jakmile mi dá Tom do ruky krabici s ozdobami.
"To teda ne, ty jsi ji tam dávala loni!" odporuje mi a běží za mnou do obýváku, kde již stojí náš dvoumetrový vánoční stromeček.
"Ale No tak, já jsem přece tvoje malá sestřička." škemrala jsem. Tohle na něj totiž vždycky zabíralo. I když já jsem už dávno nebyla malá, možná jen výškou.
"Dobře teda, ale příští rok je řada na mě a můžeš se vztekat, jak budeš chtít." Sám věděl, že to není pravda, že když budu chtít, budu ji tam dávat zase já.
Nedala jsem ji tam. Letos můj stromeček nezdobí žádná špička. Jen pár červených a zlatých baněk. Ačkoliv jsem moc chtěla ji tam dát, nemohla jsem. Slíbila, jsem přece Tomovi, že to může udělat on. Vím, že už se nikdy nevrátí, ale i tak na něj pod stromečkem čekají nerozbalené dárky.
Setřela jsem si rukavicí slzy, kterým se přece jen povedlo vyklouznout z mých očí. Když jsem se znovu zadívala na kluziště, ten kluk mířil ke mně. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ve snaze někam rychle zmizet, ale on byl rychlejší. Přijel až ke mně, položil mi ruku na tu moji opírající se o mantinel a řekl: "Není ti nic? Můžu ti nějak pomoct?" Asi jsem se musela tvářit dost vyděšeně, protože se pousmál a dodal: "Neboj, já tě nekousnu."
"Jsem v pohodě." vyhrknu, vytrhnu ruku z jeho sevření a dám se na útěk. Po chvíli se přece jen ohlédnu a spatřím ho, jak tam dál zmateně stojí.
Je mi ho trochu líto, ale už se nedá nic dělat.
Běžím zasněženými ulicemi a ani se nerozhlížím kolem sebe. Pokaždé když do někoho narazím, jen zamumlám rychlou omluvu, ale dál si ho nevšímám. Po tvářích mi stékají horké slzy společně se zmrzlým sněhem.
Nic nevidím. Nemůžu dýchat. Mám pocit, že už mě nohy dál neunesou. Ale překonám se a doběhnu až na městský hřbitov. Dál už zvládnu dojít poslepu. Za poslední rok jsem tu byla tolikrát, že bych se nespletla, ani kdybych chtěla.
Zadívám se na mramorovou desku a naposledy si dovolím zavzpomínat.
"Já ji vážně nechtěla rozbít, omlouvám se Tome." vzlykala jsem a v rukou svírala střepy z rozbité špičky. Tom mi je opatrně, aby mě nepořezal, z rukou vyndal a vyhodil do koše.
"Zajedu za babičkou pro novou dobře? A už nebul." rozcuchá mi vlasy, popadne bundu a je fuč.
Stála jsem tam na tom stejném místě až do dalšího dne, než se někdo vrátil. Jenže to nebyl můj bráška, můj hrdina, byla to babička s policisty. Tom už se nikdy nevrátí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama